Poznáváme naše stromy
JEHLIČNATÉ STROMY:
Většina jehličnanů jsou stálezelené neopadavé rostliny. Mají stromovitý i keřovitý vzrůst, jehlicovité nebo šupinovité listy. V listech i kmeni jsou obvykle pryskyřičné kanálky. Tvoří samčí a samičí šištice. Jehličnaté dřeviny jsou vývojově mnohem starší než listnaté stromy. Rostou především v mírnějším pásmu a jejich rozšíření sahá daleko na sever a vysoko do hor. Většina druhů má pravidelnou a velmi hustou korunu a tmavou barvu.
Borovice kleč (kosodřevina)
(Pinus mugo)
Základní informace
Kosodřevina je poléhavý keř nejvýše čtyři metry vysoký s větvemi rozloženými po zemi v kruhu a na konci obrácenými vzhůru. Má slabou, hnědavě šedou borku, na starých kmenech destičkovitě rozpraskanou. Jehlice jsou temně či jasně zelené, tuhé, většinou 3 až 8 centimetrů dlouhé, uspořádané ve svazečcích po dvou, hustě na větvích sestavené a na stromě vytrvají až 10 let. Šišky jsou drobné, pravidelné, vejčitě kulovité s plochými štítky bez trnů. Kořenový systém je mělký s bohatě rozvětvenými postraními kořeny, které se často proplétají na povrchu půdy. Borovice kleč je silně světlomilná, roste proto tam, kde nemá žádnou konkurenci jiných dřevin, tedy na rašelinách, na skalách a balvanitých svazích, na vrcholcích hor, kde vystupuje až nad hranici lesa. Mnohdy zde vytváří rozsáhlé, neproniknutelné houštinaté porosty. Je odolná vůči velkým klimatickým výkyvům, a také vůči imisím. Lesnicky je významná jako dřevina určená k zalesnění extrémních stanovišť, kde má velký protierozní význam. Je to také velmi oblíbená parková okrasná dřevina.
Místa výskytu
Kleč je původní v pohořích střední Evropy, také v Pyrenejích, v Karpatech či na Balkáně. Na našem území se přirozeně vyskytuje v typických porostech na hřebenech Krkonoš a vysazena je také v Hrubém Jeseníku, na Kralickém Sněžníku a v dalších lokalitách.
Borovice lesní
(Pinus sylvestris)
Základní informace
Tento strom dosahuje výšky až 45 metrů s průměrem kmene do jednoho metru. Kmen je často netvárný, zvláště na extrémních lokalitách různě pokřivený. Koruna je v mládí pravidelná, kuželovitá, ve stáři široká, deštníkovitě nebo kopulovitě rozprostřená, nesymetrická. Borka je šedohnědá, v horních částech kmene charakteristicky rezavě oranžová, tence odlupčivá. Čtyři až osm centimetrů dlouhé jehlice jsou
tmavozelené, tuhé, ve svazečcích po dvou na drobných brachyblastech. Opadávají po 2 až 3 letech. Šišky jsou značně proměnlivé, většinou šedohnědé s matnými štítky, kuželovité 3 až 6 centimetrů dlouhé. Kořenový systém je kůlový, strom je odolný vůči vývratům. Borovice je velmi světlomilná dřevina, se schopností přizpůsobit se různým půdním podmínkám. Dokáže svými kořeny proniknout hluboko do půdy i přes pukliny na skalách. Vyskytuje se proto jak na podmáčených stanovištích, tak na půdách extrémně suchých. Z lesnického hlediska je to významná pionýrská dřevina, která je s úspěchem vysazována na rašelinách i na písčitých a kamenitých podkladech. Na klimatické podmínky je nenáročná.
Místa výskytu
Borovice se původně ve svém euroasijském areálu vyskytovala jen ostrůvkovitě v pahorkatinách a nižších pohořích většinou na extrémních skalních stanovištích nebo na píscích a mělkých půdách nižších poloh. Dnes je díky cílené lesnické činnosti rozšířena i mimo svůj přirozený areál do rozsáhlých hospodářských porostů.
Dřevo a jeho využití
Borovice má křehké pryskyřičné dřevo, rozlišené na jádro a běl. Používá se ve stavebním a truhlářském průmyslu, také na výrobu pražců a telegrafních sloupů. Díky značnému obsahu pryskyřice a silic se používá v chemickém průmyslu na výrobu laků, terpentýnu, kalafuny apod. V lidovém léčitelství je borovice ceněna pro svoje účinky při léčbě astmatu a různých onemocnění průdušek a další příznivé vlastnosti na lidský organismus. Pro léčebné účely se používají hlavně pupeny, mladé výhonky, a také pryskyřice.
Jedle bělokorá
(Abies alba)
Základní informace
Mohutný strom s přímým kmenem a větvením v pravidelných přeslenech. Koruna je v mládí kuželovitá, později válcovitá a ve stáří je vrchol koruny typicky rozprostřený, uťatý a vytváří tzv. „čapí hnízdo“. Jedle dosahuje výšky až 60 metrů a průměru kmene dva metry a ve vhodných podmínkách se dožívá až 500 let. Borka je hladká, světle šedá, ve stáří podélně rozpraskaná. Jehlice jsou dva až tři centimetry dlouhé, tmavě zelené, ploché, na rubu mají dva zřetelné bílé proužky. Samčí šištice jsou nažloutlé, samičí zelenofialové. Šišky jsou válcovitého tvaru, až 25 centimetrů dlouhé, na větvích stojí svisle a po dozrání se rozpadají. Kůlový kořen sahá hluboko do půdy, jedle tudíž netrpí tolik vývraty jako smrk.
Má značné nároky na vláhu a půdní živiny. Je to stinná, pomalu rostoucí dřevina, která dokáže růst velmi dlouho v zástinu, než jí okolní stromy uvolní prostor k hmotnostnímu růstu. Přirozeně nevytváří monokultury, roste často společně se smrkem a bukem v tzv. hercynské směsi. Špatně snáší silné mrazy a je velmi citlivá na imise. Jedle velmi trpí okusem, loupáním a vytloukáním spárkatou zvěří.
Místa výskytu
Jedle bělokorá se na našem území vyskytuje ve všech okrajových a vnitrozemských pohořích od 300 m do 1100 m n. m. V přirozených lesích byla dříve jedle zastoupena až asi 18 procenty, dnes její zastoupení vlivem imisí, škodami zvěří, prosazováním smrku a dalšími činiteli výrazně pokleslo. Snahou lesníků je však opět vrátit jedli její původní místo na vhodných lokalitách využitím podrostního a výběrného hospodaření s přirozenou i umělou obnovou.
Modřín opadavý
(Larix decidua)
Základní informace
Modřín je statný strom dosahující značných rozměrů. Má přímý, někdy mírně prohnutý kmen a vysoko nasazenou úzkou kuželovitou korunu. Dorůstá výšky až 50 metrů, šířky přes jeden metr a dožívá se i 500 let. Borka je v mládí žlutohnědá, ve stáří je tlustá, červenohnědá, podélně rozpukaná. Jehlice jsou 1,5 až čtyři centimetry dlouhé, měkké, ploché, tupé, na letorostech vyrůstají na krátkých výhoncích směstnané do svazečků ve větším počtu. Každý rok na podzim žloutnou a opadají. Šišky jsou drobné, vejčité, většinou 1,5 až 3,5 centimetru velké, světlehnědé. Kořenový systém je srdčitý, strom je dobře zakotvený v půdě a netrpí vývraty. Modřín je dřevina světlomilná, zástin nesnáší, vyžaduje také značný pohyb vzduchu, proto jsou modřínové porosty řídké. Roste na živnějších půdách a má střední nároky na vláhu. Středně citlivý je také na imise. Snáší dobře mrazy a velké teplotní výkyvy. Zvěř jej poškozuje jen v mládí.
Místa výskytu
Původní rozšíření modřínu na našem území zahrnuje západní část Nízkého Jeseníku. V Evropě je modřín rozšířen převážně v horských polohách Karpat a Alp. Po staletí se však pěstuje mimo oblasti svého původního rozšíření jako zdomácnělá dřevina, například v Čechách.
Dřevo a jeho využití
Modřín je lesnicky významná, rychle rostoucí dřevina. Poskytuje kvalitní pevné a pružné dřevo s tmavým jádrem, které je využíváno ve stavebnictví a nábytkářství. Vzhledem k trvanlivosti a estetickému vzhledu je modřínové dřevo často používáno na obklady. Modřín má také významnou funkci krajinotvornou.
Smrk ztepilý
(Picea excelsa)
Základní informace
Smrk ztepilý je naše nejvýznamnější hospodářská dřevina. Strom se vyznačuje kuželovitou korunou, přímým kmenem a větvením v pravidelných přeslenech. Dosahuje výšky 35 až 50 metrů, vzácně i více, průměru kmene až 1,5 metru a stáří až 400 let. Borka je červenohnědá až šedohnědá, šupinovitě odlupčivá. Jehlice jsou jeden až tři centimetry dlouhé, na konci zašpičatělé, leskle tmavozelené, na průřezu čtyřhranné. Samčí květy (šištice) jsou po rozkvětu žluté, samičí červené. Plodem je nerozpadavá převislá šiška hnědé barvy a válcovitého tvaru, 8 až 16 centimetrů dlouhá. Kořenový systém smrku je talířovitý, strom není tudíž příliš odolný vůči silným větrům a snadno se vyvrací. Smrk nemá velké nároky na půdu, roste i na kyselejších a písčitých podkladech, vyžaduje však přiměřenou půdní vlhkost. Je klimaxovou dřevinou a roste často v souvislých porostech, v monokulturách pak opad vytváří vrstvu surového humusu, který zvyšuje půdní kyselost. Smrk není náročný na klima, je však velmi choulostivý vůči suchu a imisím.
Místa výskytu
Původní přirozené rozšíření smrku je od Skandinávie po Balkán, na našem území se vyskytuje téměř ve všech nižších i vyšších pohořích v nadmořských výškách 300 až 1350 metrů. Díky svému hospodářskému využití býval často vysazován i na nevhodných stanovištích, kde oslabené porosty podléhají často rozsáhlým kalamitám v důsledku působení chorob, škůdců a povětrnostních činitelů.
Dřevo a jeho využití
Dřevo smrku je žlutobílé s výraznými letokruhy, je lehké, pružné a pevné, snadno opracovatelné. Je výbornou surovinou pro výrobu papíru. Další využití má ve stavebnictví, při výrobě nábytku, jako dřevo důlní a jako palivo. Z vybraných horských smrků s hustými letokruhy se získává cenné rezonační dřevo pro výrobu hudebních nástrojů. V lidovém léčitelství našly využití mladé letorosty a pupeny smrku, neboť obsahují značné množství vitaminu C.
LISTNATÉ STROMY :
Listnatý strom (listnáč) je strom, který nese listy v běžném slova smyslu (nenese jehlice). Většina listnatých stromů je opadavých, jako bříza, jasan, buk nebo javor, ale některé, jako planika (Arbutus), jsou i vždyzelené. Známé listnaté stromy patří hlavně mezi krytosemenné dvouděložné rostliny, ale některé jsou i jednoděložné (např. z čeledi Agavaceae). Výjimkou je ještě jinan dvoulaločný patří do oddělení jinany (Ginkgophyta). Listnaté stromy tvoří listnaté lesy, podílí se na smíšených lesích.
Bříza bělokorá
(Betula pendula)
Základní informace
Bříza je strom středních rozměrů s rovným, častěji zakřiveným kmenem a se vzdušnou, řídkou a nepravidelnou korunou. Dosahuje výšky maximálně 25 až 30 metrů a dožívá se nejvíce 100 až 150 let. Borka je v mládí bílá, hladká, v pásech odlupčivá, ve stáří hlavně na bázi kmene je černá, hrubě rozpukaná. Listy jsou střídavé, řapíkaté, 3 až 6 centimetrů dlouhé, vejčité nebo trojúhelníkovité, ke špičce dlouze zúžené, lehké a tenké. Bříza je jednodomá dřevina. Květy jsou v jehnědách, samčí jsou převislé, nažloutlé, samičí jsou menší, hnědavé. Plodem jsou jednosemenné křídlaté nažky, které se skládají do rozpadavých šištic. Bříza je silně světlomilná dřevina.
Místa výskytu
Velmi dobře snáší imise, klimatické extrémy a nemá žádné zvláštní nároky na živiny. Roste prakticky všude i na extrémních stanovištích, jako jsou skály, písčiny i místa s nadměrnou vlhkostí, rašeliny atd. Je to typická pionýrská dřevina, která osídluje druhotně obtížně zalesnitelné paseky, haldy, výsypky a další místa poznamenaná hospodářskou činností člověka. Někdy se používá na exponovaných stanovištích jako náhradní a přípravná dřevina. Bříza je široce zastoupena v celém euroasijském areálu. Na našem území se běžně vyskytuje téměř všude od nížin do hor.
Dřevo a jeho využití
Roztroušeně pórovité březové dřevo je velmi výhřevné, používá se jako ceněné palivo. Dříve, před objevem uhlí, jej hutníci využívali při tavení rud. Březová kůra se používala na zhotovování nádob a před objevem papíru také na psaní. Dřevo má využití v truhlářství na desky a dýhy. Z březového proutí se vyrábějí košťata. Březová míza se uplatňuje v lékárenství. Kromě mízy je ve farmaceutickém průmyslu ceněné březové listí a mladé pupeny pro svůj vysoký obsah vitamínu A, C, saponinů, pryskyřic, silic, flavonových glykosidů, karotenu, organických kyselin a dalších látek. Březová droga se používá při chorobách ledvin a močových cest, při léčení revmatismu a dny, při zánětu či odvápnění kostí. Podporuje také dobrou činnost slinivky a sleziny. Různé okrasné kultivary břízy bělokoré se pěstují v parcích a zahradách.
Buk lesní
(Fagus sylvatica)
Buk je statný strom s většinou vejčitě kulovitou, pravidelnou korunou a hladkým válcovitým kmenem. V zapojenějších porostech mají buky méně vyvinutou korunu spíše metlovitého tvaru. Stromy dosahují výšky až 45 metrů, průměr kmene přesahuje 1,5 metru a dožívají se až 400 let. Borka je hladká, olověně šedá, tenká. Listy jsou střídavé, 5 až 10 centimetrů dlouhé, eliptického tvaru, celokrajné, zašpičatělé, na bázi klínovité, na okrajích zvlněné s jemnými bělavými brvami. Pupeny jsou typicky úzce štíhlé, špičaté s bělavými pýřitými šupinami. Buk je jednodomá dřevina, samičí květy jsou uzavřeny ve dřevnatící číšce, samčí vyrůstají po několika ve stopkatých svazečcích. Plodem je asi dva centimetry dlouhá hnědá trojhranná bukvice, která je uzavřená po dvou kusech v ochlupené dřevnaté číšce. Je jedlá, slabé oříškové chuti. 
Buk velmi dobře odolává bořivým větrům díky značně vyvinutému, převážně srdčitému kořenovému systému. Tvoří často etážové porosty, protože výborně snáší zástin a dobře přirozeně zmlazuje téměř na všech půdách, nejlépe však na provlhčených, humózních s vyšším obsahem vápníku. Na optimálních stanovištích vytlačuje ostatní dřeviny a tvoří čisté bučiny. Vyhovuje mu mírné středoevropské klima, nesnáší pozdní mrazy. Zvěř ráda buk okusuje, na výsadbách i na náletu tak vznikají často velké škody.
Místa výskytu
Buk je typická středoevropská dřevina, u nás se vyskytuje téměř všude. V nadmořských výškách přibližně od 400 do 800 metrů vytváří čisté bukové porosty smíšené, v nižších polohách s dubem a ve středohořích a horách porosty smíšené s jedlí a smrkem.
Dřevo a jeho využití
Buk je naše nejvýznamnější listnatá hospodářská dřevina. Dřevo buku je těžké, středně tvrdé a snadno se štípe. Je roztroušeně pórovité bez jádra, často se však vytváří jádro nepravé. Pokud nepravé jádro nemění fyzikální vlastnosti dřeva, používá se toto dřevo například k výrobě velmi vzhledného nábytku. Bukové dřevo má všestranné využití, používá se v kolářství, truhlářství, na výrobu pražců, parket, kuchyňského nářadí atd. Méně kvalitní dřevo se využívá jako palivo a jako surovina na celulózu.
Dub letní
(Querces robur) /lidově „křemelák“/
Dub letní je rozměrný strom se silným kmenem a rozložitou nepravidelnou korunou tvořenou silnými zprohýbanými větvemi. Dorůstá výšek až 45 metrů. Solitérní jedinci mají korunu krásně kulovitě klenutou a jsou často velmi mohutní. Dožívá se běžně 500 let, ale někteří jedinci mohou dosáhnout až k horní hranici věku pro listnáče, tedy 1000 let. Borka je světle šedá a zvláště u starých stromů hluboce rozbrázděná a rozpukaná. Listy jsou 10 až 15 centimetrů dlouhé, laločnaté, tuhé, s krátkým řapíkem a srdčitou bází a působí trochu asymetrickým dojmem. Dub letní je jednodomá dřevina, samčí květy tvoří až čtyři centimetry dlouhé převislé jehnědy, samičí jsou v chudokvětých klasech. Plod je vejcovitý žalud až tři centimetry dlouhý, umístěný v mělké číšce, které jsou většinou dvě až tři na dlouhé stopce. Kořenová soustava dubu letního je mohutná, kůlová, stromy se tedy nevyvracejí. Semenáčky a žaludy konzumuje zvěř, mladé rostliny trpí okusem. Dub letní je světlomilný, náročnější na světlo než dub zimní, ale lépe odolává klimatickým extrémům. Roste dobře na svěžích, hlinitých a vlhkých půdách a je dosti odolný vůči imisím.
Místa výskytu
Dub letní je přirozeně rozšířen téměř všude v Evropě kromě nejsevernějších oblastí. Na jihu chybí v Řecku, na Sicílii a v Turecku. U nás roste všude v lužních lesích nižších poloh, v úvalech okolo řek a na lesostepních lokalitách převážně ve směsi s jasanem a jilmem.
Dřevo a jeho využití
Dub zimní
(Quercus petraea) /lidově „drnák“/
Základní informace
Dub zimní je mohutný strom často s různě zprohýbaným kmenem a nepravidelnou vysoko klenutou korunou. Dosahuje menších dimenzí než dub letní, výšky 30 až 35 metrů a průměru kmene do jednoho metru. Borka je černošedá, hrubě rozbrázděná soustavou rýh a trhlin. Listy jsou střídavě postavené, krátce řapíkaté, široce obvejčité, dlouhé asi 8 až 12 centimetrů. Na bázi jsou klínovité, na líci lysé, na každé straně mají 5 až 9 nehlubokých laloků, jsou téměř symetrické. Žaludy jsou krátce stopkaté či přisedlé s pýřitou tenkostěnnou číškou. Kořenová soustava se nevyznačuje výrazným kůlovým kořenem, přesto je dobře vyvinutá a stromy odolávají vývratům. Dub zimní je dřevina méně světlomilná než dub letní. Snáší dobře nedostatek vláhy. Dává přednost kyprým, čerstvě vlhkým až suchým půdám, mokré půdy nesnáší. Roste i na kyselých, mělkých, štěrkovitých půdách či skalnatých podkladech. Nesnáší silné mrazy, které mu způsobují hluboké mrazové trhliny na kmeni. Bývá mohutně napadán poloparazitickou rostlinou ochmetem evropským (Loranthus europaeus), jednotlivé rostliny ochmetu tvoří v korunách dubů trsy až jeden metr široké.
Místa výskytu
Vyskytuje se běžně ve střední, jižní a západní Evropě. U nás se vyskytuje v nižších teplejších horských polohách a pahorkatinách. V nížinách a luzích jej nahrazuje dub letní, v horním pásmu výskytu se prolíná se spodní hranicí buku.
Dřevo a jeho využití
Kvalita dřeva a jeho využití je podobné jako u dubu letního. Pro svou tvrdost a odolnost se používá k výrobě nábytku, parket, dýh, pražců, sudů a využívá se také ve stavebnictví.
Habr obecný
(Carpinus betulus)
Základní informace
Habr je středně vzrostlý strom dosahující výšky nejvíce 20 až 25 metrů a stáří 150 až 200 let, výjimečně více. Pokud roste jako solitér, má korunu široce klenutou, častěji však metlovitou, nepravidelnou. Kmen je většinou pokřivený, svalcovitý a větve rostou vzpřímeny v ostrém úhlu. Borka je podobná jako u buku, šedá a hladká. Listy jsou střídavé, podlouhle vejčité s pilovitým okrajem, na bázi zaokrouhlené, na vrcholu špičaté, dlouhé 5 až 10 centimetrů. Buk je jednodomá dřevina, samčí květy jsou řídké, asi 5 centimetrů dlouhé tyčinkovité jehnědy, samičí jehnědy vyrůstají na letorostech a jsou až 15 centimetrů dlouhé. Plod je drobný srdčitý oříšek s delším trojlaločným křídlem.
Habr má kořenový systém většinou srdčitý, ale na mělkých půdách jen ploše rozvinutý, takže může docházet k vývratům. Má vynikající schopnost tvořit po setnutí výmladky z pařezů, proto často býval (a někdy stále je) obhospodařován jako tzv. „pařezina". Snáší dobře zástřih, a proto se používá často jako tvarovaný živý plot či stěna v zahradách, parcích a zástavbách rodinných domů. V lesích tvoří těsně zapojené porosty vytvářející stinný příkrov. Na půdu je středně náročný a přestože má rád dostatek vláhy, roste obstojně i na vysychavých půdách. Není citlivý na sucho ani na silnější mrazy, vydrží bez poškození i v mrazových kotlinách.
Místa výskytu
Habr je podobně jako buk středoevropská dřevina. Na našem území se vyskytuje od nížin do pahorkatin, většinou pod pásmem rozšíření buku. Lesníky je habr považován spíše za doplňkovou dřevinu. Vzhledem k tomu, že vydrží zástin, bývá využíván někdy jako druhé, nižší, podrostní „čistící" patro při pěstování doubrav. Jeho působením duby vytvářejí rovné plnodřevné kmeny bez větví.
Dřevo a jeho využití
Habrové dřevo je špinavě bílé, matné bez jádra. Je tvrdé a houževnaté a využívalo se na výrobu nástrojů (hoblíků, dřevěných šroubů, topůrek atd.) Není však příliš trvanlivé. Nejčastěji se dnes používá jako kvalitní palivo.
Jasan ztepilý
(Fraxinus excelsior)
Základní informace
Jasan je vysoký, úhledný strom s přímým kmenem, pravidelným větvením a vysoko posazenou vejčitou korunou. Dosahuje výšky kolem 40 metrů, průměru až 1,5 metru a stáří do 250 let. Borka je v mládí hladká, šedozelená, u starších stromů tmavě hnědošedá až hnědočerná, pravidelně síťovitě rozpukaná. Pupeny jsou vstřícné a černé. Listy jsou vstřícné, lichospeřené, složené z pěti až sedmi jařem. Jasan má lístky podlouhle vejčité, 3 až 10 centimetrů dlouhé, pilovité. Mnohomanželné květy rostou v převislých latách. Plodem jsou temně hnědé, úzce podlouhlé, křídlaté nažky.
Kořenový systém jasanu je kůlový s bohatě rozvětvenými postranními kořeny, takže vývraty netrpí. V mládí vyžaduje stín, v dospělosti je naopak světlomilný. Půdy vyžaduje hluboké, svěží, bohaté na minerální látky, třísloviny, flavonový glykosid a další látky. Nálev z listů působí močopudně a projímavě a používá se při chorobách ledvin a revmatismu. Léčebné účinky má také jasanová kůra.
Místa výskytu
V Evropě se s jasanem setkáte prakticky všude. U nás se vyskytuje podle ekotypu, který má větší potřebu vláhy buď v luzích, nebo podél potoků až do výšky 1000 m n. m. Ekotyp vápencový se naopak vyskytuje společně s dubem zimním a bukem na sušších podkladech nebo na lokalitách lesostepního charakteru.
Dřevo a jeho využití
Jasan má kvalitní kruhovitě pórovité dřevo, jež je značně pružné a ohebné a přitom dostatečně tvrdé. Vyrábí se z něj nábytek, sportovní nářadí, hudební nástroje a topůrka či násady na různé nástroje. Dříve se z něj vyráběly také například lyže, kočárky a automobilové karoserie. Listy jasanu jsou využívány v lidovém léčitelství. Obsahují éterické oleje, cukry, silice, třísloviny, flavonový glykosid a další látky. Nálev z listů působí močopudně a projímavě a používá se při chorobách ledvin a revmatismu. Léčebné účinky má také jasanová kůra.
(Acer platanoides)
Základní informace
Javor mléč je středně velký strom s rovným kmenem a hezky klenutou oválnou až kulovitou korunou. Dorůstá výšky až 30 metrů a šířky kmene do jednoho metru. Dožívá se věku až 200 let. Borka je hnědošedá, podélně jemně brázditá. Listy jsou vstřícné, dlouze řapíkaté, dlanitě 5 až 7 laločné, laloky jsou vykrajovaně zubaté, dlouhé 10 až 15 centimetrů, řapík po utržení roní bílé mléko. Květy jsou zelenožluté, sdružené v koncových chocholících, rozkvétají dlouho před rašením listů. Plodem je dvounažka s vodorovně postavenými křidélky. Kořenový systém javoru je kůlový s postraními kořeny a dřevinu dobře ukotvuje v půdě.
Místa výskytu
Javor mléč je rozšířen téměř všude v Evropě. U nás je roztroušeně zastoupen buď jednotlivě, nebo ve skupinách od nížin po pahorkatiny. Na klimaticky příznivých lokalitách vystupuje nevysoko do hor.
Dřevo a jeho využití
Vzhledem ke svému nehojnému výskytu není javor mléč příliš hospodářsky významný. Dřevo je tvrdé a trvanlivé. Používá se k výrobě hudebních nástrojů a jemných nábytkářských dýh. Bývá často pěstován jako okrasná dřevin, nejlépe obohacené dusíkem, je indikátorem nejkvalitnějších půdních stanovišť. Je citlivý na klimatické výkyvy, zvláště pozdní mrazy. Nesnese stagnující vodu.
(Sorbus aucuparia)
Jeřáb ptačí je menší strom s většinou řídkou, okrouhlou korunou a rovným kmenem. Vyrůstá do výšky nejvíce 15 až 18 metrů, průměru do 50 centimetrů a dožívá se 150 let. Borka je u mladých jedinců stříbřitě šedá, u starších stromů šedá s jemnými podélnými rýhami. Listy jsou lichozpeřené, střídavé, 4 až 7 jařmé, tvořené kopinatými až pět centimetrů dlouhými lístky s ostře pilovitým okrajem. Jsou tmavozelené a na podzim se barví zářivě červeně. Pupeny jsou velké, na hrotu ochlupené. Květy jsou uspořádány v plochých vrcholících a jsou krémově bílé až nažloutlé. Plod je živě oranžově červená kulovitá malvice trpké chuti.
Místa výskytu
Jeřáb je pionýrská dřevina, která nemá specifické nároky na půdu a vláhu a snadno obsazuje různá stanoviště podobně jako bříza. Je světlomilný, ale v mládí může růst bez problému pomalu v podrostu, dokud se porost těžbou či vývratem neuvolní. Z tohoto hlediska má význam jako přirozená ochrana porostů před nežádoucím zatravněním. Má značnou odolnost vůči imisím a klimatickým extrémům, a proto je také lesnicky využíván v imisních horských oblastech jako přípravná dřevina do náhradních porostů. V Evropě je jeřáb ptačí rozšířen všude, kromě nejjižnějších částí. Na našem území roste od nížin do hor, kde vystupuje až k hranici lesa.
Plody jeřábu - „jeřabiny" ráda konzumuje zvěř a ptáci. Používali je také lovci a ptáčníci jako návnadu k lovu zpěvných ptáků. Ale vztah mezi ptáky a jeřábem ptačím je ještě významnější. Jeřabiny obsahují kyselinu parasorbinovou, která zabraňuje vyklíčení semen. Ta vyklíčí až poté, co jeřabina projde ptačím zažívacím traktem. Jeřabiny dále obsahují kyselinu sorbinovou, pektin, cukry, třísloviny, vitamíny a další látky. V lidovém léčitelství se využívají pro svůj projímavý a diuretický účinek. Působí také proti nachlazení, revmatismu a dně.
Jilm vaz
(Ulmus laevis)
Základní informace
Jilm je statnější strom se svalcovitým, štíhlým kmenem a s otevřenou, nepravidelnou, široce klenutou korunou. Na kmeni jsou hojné výmladky (tzv. „vlky") a boule a na bázi kmene najdete výrazné ploché kořenové náběhy. Dosahuje výšky 30 až 35 metrů, průměr kmene přesahuje jeden metru a dožívá se nejvíce 400 let.
Borka je šedohnědá, zvláště u starších stromů hluboce rozbrázděná. Listy jsou střídavé s velmi krátkými řapíky, obvejčité až eliptické, dvakrát zubaté se zuby směřujícími dopředu, na bázi výrazně nesouměrné a na spodní straně hustě chlupaté. Dlouze stopkaté květy rostou v převislých svazečcích.
Plodem jilmu jsou oválné až vejčité křídlaté nažky, které jsou na okraji hustě obrvené. Semeno je uloženo uprostřed nažky. Jilm vaz je stinná dřevina, zvláště v mládí. Roste dobře na suchých půdách, ale i v luzích s vysokou hladinou spodní vody. Vždy však vyžaduje kvalitní, živinami obohacenou dusíkatou půdu.
Místa výskytu
Jilm neroste v severní a západní Evropě, jinak je na kontinentu včetně našeho území roztroušeně rozšířen především v lužních lesích a v úvalech větších vodních toků. Ze všech jilmů zatím nejvíce odolává jilmové grafióze, která u nás prakticky zdecimovala populace jilmu habrolistého (Ulmus minor) i jilmu horského (Ulmus glabra). Jilmy se tak staly v krátké době dřevinou ohroženou vymřením.
Dřevo a jeho využití
Jilmy mají velmi kvalitní kruhovitě pórovité dřevo, někdy s tmavým jádrem, které je velmi pevné, dobře ohebné, nesnadno se štípe. Využívalo se proto v nábytkářství, zejména k výrobě ohýbaného nábytku. Jilmy se také často pro svůj charakteristický habitus vysazují v zahradách a parcích.
Lípa malolistá (srdčitá)
(Tilia cordata)
Základní informace
Lípa je mohutný strom s košatou nepravidelnou korunou a silným, často křivým kmenem. Dosahuje výšek okolo 30 metrů a průměru kmene jeden metru, u solitérních stromů i více. Nejvyšší dosažený věk těchto stromů se pohybuje okolo 400 až 500 let. Obecně nedorůstá takových rozměrů a nedožívá se takového věku jako příbuzná lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), která může mít kmen široký až čtyři metry a stáří vzácně i 1000 let.
Borka mladých stromů je hladká, šedá, u starších stromů hnědošedá, podélně rozpraskaná. Listy jsou střídavé, asymetrické, dlouze řapíkaté, okrouhle srdčité, na okrajích pilovité, 4 až 8 centimetrů dlouhé (lípa velkolistá až 12 cm), tmavozelené, na rubu modrozelené. Čepel listu má pozvednuté okraje (lípa velkolistá mé okraje čepele mírně svěšené). Květy jsou oboupohlavné, uspořádané ve vrcholících, 5 až 12 květů v převislých květenstvích, žluté, silně vonné. Kvete v červnu a červenci. Plodem je tvrdý kožovitý oříšek (menší než u lípy velkolisté) kulovitého tvaru bez žeber (lípa velkolistá má oříšek žebernatý). Lípa snáší dobře zástin, zastíněna na suťových podkladech vytváří křovitou formu. Na půdu má střední nároky. Je přizpůsobivá klimatickým činitelům.
Místa výskytu
Roste téměř v celé Evropě vyjma nejsevernějších a nejjižnějších částí kontinentu. Rozsáhlé lesy tvoří na Krymu a na Kavkaze. U nás roste roztroušeně na celém území republiky do asi 600 m n. m., nejčastěji na suťových svazích a v luzích. (Lípa velkolistá vyhledává na stejných lokalitách osluněné části svahů a živnější podklady).
Dřevo a jeho využití
Lípa je významný medonosný strom, který poskytuje velké množství nektaru pro včelí pastvu. Má měkké bílé a trvanlivé dřevo používané odedávna v řezbářství a truhlářství. Lipové lýko se používalo na pletení rohoží a nádob. Je vysazována hojně mimo les jako okrasný strom v alejích, na návsích a náměstích, u kostelů, v zahradách a parcích.
Olše lepkavá
(Alnus glutinosa)
Základní informace
Olše je větší strom dorůstající výšky 30 až 35 metrů s průměrem kmene do jednoho metru. Dožívá se 200 let. Kmen je rovný, plynule se ke koruně zužující, koruna nejprve kuželovitá, později protáhle vejčitá. Borka je hnědošedá, destičkovitě a šupinovitě rozpukaná, ve stáří hluboce brázditá. Čtyři až devět centimetrů dlouhé střídavé listy jsou okrouhlé, pilovité, na vrcholu uťaté až vykrojené, v mládí lepkavé. Samčí květy jsou 4 až 8 centimetrů dlouhé převislé jehnědy, samičí jeden centimetr krátké, přímé a po opylení dřevnatí. Plod je nažka s blanitým křídlem uložená v dlouze stopkaté dřevnaté hnědé šištici, která na stromě vytrvá i po uvolnění semen.
Místa výskytu
Kořenový systém olše je odvislý od výšky spodní vody. Bývá srdčitý či chůdovitý, ale na půdách trvale vlhkých jsou kořeny rozvinuty do plochy. Olše lepkavá má vysoké nároky na světlo a na půdní vlhkost. Vyskytuje se i na trvale zamokřených stanovištích. Vyhovují ji provzdušněné nekyselé humózní půdy se stabilní hladinou spodní vody.Typická stanoviště jsou luhy, břehy vodních toků, rybníků, lesní močály a bažinaté louky. Olše lepkavá je dřevina eurosibiřského areálu. U nás se vyskytuje od nížin do nižších horských poloh méně, než tomu bylo v minulosti, neboť soustavnou lidskou činností byly mnohé lokality původního výskytu olše přeměněny například na pastviny a zemědělskou půdu.
Dřevo a jeho využití
Dřevo olše je roztroušeně pórovité bez jádra a na řezu se barví do sytě oranžové barvy. Je měkké, lehké, ve vodním prostředí ztvrdne a je velmi trvanlivé, proto se dříve používalo na vodních stavbách a pro výrobu lodí. Dřevo, listy a kůra obsahují třísloviny a antrachinony. V medicíně má uplatnění droga z olše například jako prostředek proti průjmům a na uvolnění dýchacích cest při nachlazení. V léčitelství se používají rozmačkané listy olše na hojení rozpraskaných prsních bradavek kojících žen.
Topol černý
(Populus nigra)
Základní informace
Topol je značně vzrostlý strom s klenutou rozložitou korunou, silným svalcovitým kmenem a nápadnými kořenovými náběhy. Dosahuje výšek až 40 metrů, průměru kmene do dvou metrů a dožívá se stáří až 150 let. Borka je hluboce síťovitě rozbrázděná, černavá. Střídavé, asi 10 centimetrů dlouhé listy jsou dlouze řapíkaté, trojúhelníkovité nebo kosníkovité, po obvodu pilovité, na bázi klínovité. Topol patří mezi dvoudomé dřeviny. Květem jsou převislé jehnědy, samčí jsou kratší než samičí. Plodem je vejcovitá tobolka, která obsahuje množství ochmýřeného semene. Kořenový systém je dobře vyvinutý všemi směry, takže topoly odolávají bez problémů i značně silným větrům.
Místa výskytu
Topol je světlomilný a potřebuje značnou vlhkost, kterou dokáže získávat i z velké hloubky dlouhými kořeny. Nemá rád stagnující vodu, ale pravidelné záplavy snáší dobře. Nejlépe mu vyhovují hluboké, vlhké pískovité či štěrkovité půdy. Dobře snáší imise. Přirozeně se vyskytuje nejvíce v údolích podél vodních toků ve střední a jižní Evropě, zasahuje do teplejších částí Asie a do severní Afriky. U nás je přirozeně zastoupen v lužních lesích nejnižších poloh společně s vrbami a v teplých úvalech podél toků řek.
Dřevo a jeho využití
Topol černý je rychle rostoucí dřevina se značnou výmladkovou schopností. Dřevo topolu černého je světlé, lehké, měkké, ohebné a dobře se štípe. V nábytkářství se z něj vyráběly dýhy, překližky, sudy a bedny. Používá se i v řezbářství a jako palivo. Kůra je vhodná k podobnému využití jako korek. Listí se používalo jako krmivo pro dobytek a z pupenů se lisoval olej. Různé kultivary topolu černého se vysazují jako ochranná stromořadí okolo cest, vodotečí, hřišť, hospodářských budov, továren apod.
Vrba jíva
(Salix caprea)
Základní informace
Vrba je menší strom či mohutný keř s hustou košatou korunou a křivým kmenem. Je nejvíce 10 až 12 metrů vysoký a dožívá se maximálně 50 až 60 let. Borka je v mládí šedohnědá, někdy s lehkým žlutým odstínem, ve stáří podélně rozpukaná. Řapíkaté, čtyři až 11 centimetrů dlouhé listy jsou eliptické nebo vejčité, nepravidelně slabě pilovité, na líci tmavozelené, na rubu šedě plstnaté. Vrba je dvoudomá, květy rozkvétají před rašením listů, jsou to chlupaté semeníky známé jako „kočičky". Plodem je podlouhlá tobolka obsahující značné množství drobných ochmýřených semen. Vrba jíva je velmi náročná na světlo.
Místa výskytu
Od jiných vrb se liší především tím, že roste i na sušších lokalitách a silně zamokřenou půdu nesnáší. Je nenáročná na půdu a dobře odolává extrémním klimatickým výkyvům a imisím. Vtroušena roste v lesích všude, kde je dostatek světla, tedy na pasekách, v mlazinách, na okrajích porostů, v příkopech atd. Osídluje lehce stanoviště poznamenané hospodářskou činností člověka, jako jsou skládky, výsypky, haldy, náspy, pískovny, zbořeniště, lomy atd. V Evropě je téměř všude a vyskytuje se také v Malé, Střední a východní Asii a na Sibiři, kde roste od nejnižších poloh až do hor po hranici lesa.
Využití
Vrba je významný medonosný strom, poskytuje již brzo na jaře bohaté množství pylu i nektaru pro včelí pastvu. Pro okrasné účely se ořezávají „kočičky". Dříve měly také význam v křesťanském svátku Velikonoc, kdy se poslední neděli před Velikonocemi (tzv. Palmare) slavila památka vjezdu Krista do Jeruzaléma a kočičky se při bohoslužbách světily.
